Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tom, co jsem je viděl v létě naživo, je těžké je vyndat z uší. Je těžké dostat je z hlavy. Nick Cave laskavě potvrdí. Je těžké si nepřipadat, jako ten největší frajer z Divokého západu, když se prodíráte s tímto materiálem v uších ulicí města. Chuť do sebe nasát lajnu je téměř hmatatelná. „The Soul Of The Hour“ je epické i animální současně. Jsou tu pravdy opilců, laciné parfémy levných žen i ten odér, který doprovází každého, kdo píše básně krví, maluje obrazy potem a škrábe umění v těch nejhlubších lidských propastech. Rock’n’roll ještě nikdy nebyl rezavější.
Jamese Johnsona asi představovat nemusím. Ten týpek, co hrál v BAD SEEDS. Když dával v roce 1988 GALLON DRUNK dohromady, začal křížit punk a blues. Výsledkem je hudba, která má bluesové emoce, punkovou špinavost a tah na branku. Tato deska není jiná. Jen poplatně době nasává víc žánrů a experimentuje se zvukem. Emoce jsou ale stejné. Posloucháte to a máte chuť pít whisky, mluvit sprostě a někomu říct věci, které jsou hluboko ve vás. Ty, co byste si měli možná vzít do hrobu. Utápět se v tom opojném pocitu opilého horkoštěstí, který nejde udržet dlouho. Tahle bolest je krásná a to málokdo umí. Johnson vás dokáže kolébat deset minut a pak rozsekat v několika vteřinách. Takový hudební Lars von Trier. S emocemi to umí.
S hudební stránkou vypomáhá protřelý multiinstrumentalista Terry Edwards. Klavírní gradace, hammondky i ságo. Písně namalované šerosvitem, který se mihotavě mění na cigaretový dým ze zapadlých putyk. Zvukové plochy, jindy rock’n’roll ostrý jak břitva, vycházející z odkazů praotcům, co kytarovkám vdechli život. Album plné ryzí rock’n’rollové životní zkušenosti.
The Soul Of The Hour (2014) The Road Gets Darker from Here (2012) The Rotten Mile (2007) Fire Music (2002) Black Milk (1999) In the Long Still Night (1996) From the Heart of Town (1993) You, the Night ... and the Music (1992)
Zvukovo ma viac bavil hutnejší, špinavší predchádzajúci album, ale tento nový zase ohuruje zlobou a agresivitou. Niet lepšieho štartu do pracovného dňa ako počúvať o strieľaní, vraždení či tretej svetovej. Ice-T je stále veľký frajer.
Už podle ukázky jsem věděl, že to bude dobrý. No a ono je to ještě lepší! Další sveřepé post-punkové retro u mě trefuje cíl s absolutní přesností. Oceňuji tu skvěle vyváženou esenci gotiky, historického nádechu i tvrdšího soundu. A pak ty emoce!
BM od Willowtip. Není to typická žánrovka, ale ani avant/technická záležitost. Blackový střed obohacuje přitažlivá směs post-metalu, melodic death metalu a výpravných, epic/heavy sekvencí. Skvěle vygradovaný závěr první skladby je nutno slyšet vícekrát.
První dvě desky GROZA byly krystalický MGŁA worship. Novinka rovněž nemá k polskému kultu daleko, nicméně už je vidět posun. Materiál je více post, zaoblený, bez problémů vyhovující i posluchačům DER WEG EINER FREIHEIT nebo klidně i HARAKIRI FOR THE SKY.
Debut THE SPIRIT byl z nějakého důvodu považován za DISSECTION worship. Jistě, Němci občas dobře zacitovali, ale to bylo vše. Současný projev kapely působí jako když sloučíte košaté momenty THULCANDRA a STORTREGN s nakadeřenými prog/tech vibes OBSCURA.
Islandská mláďata se nepokrytě inspirují svými idoly a dělají to skvěle. Jejich modlami jsou ALCEST, SÓLSTAFIR a CELESTE. Na debut jde o zvukově i aranžérsky velmi silný materiál jenž je pro mě slibným příslibem do budoucnosti.
Zatím se kloním k pozitivním názorům. Unylost minulých nahrávek se sice úplně nevytratila, ale jestliže to v předchozím případě byla příjemná akademická nuda, tak tentokrát můžeme hovořit o emoční pestrosti a schopnosti vtáhnout alespoň dále pod povrch.